Tvůrce Marian Palla: Na slova „To bych uměl taky!“ odpovídám: „Tak proč jste to neudělal?“

„Tak snad se mnou nepůjdete domů, vy mě tady všude pronásledujete,“ oslovil Palla ironicky návštěvníky, kteří mu po celou autorskou prohlídku chodili v patách v brněnské Fait Gallery v Brně, kde vystavuje do 4. května. A vrátil se zpět domů a do ateliéru ve Střelicích u Brna.

Proč malujete hlínou?

Vzniklo to v sedmdesátých letech. Narodili se mi dva synové a já neměl na olejové barvy peníze. Bydleli jsme v Rousínově. Říkal jsem si, zkusím hlínu. Našel jsem si v nějaké receptuře, že je třeba přidat disperzi, aby to fungovalo. A najednou jsem přišel na výbornou věc – nemusím řešit zelenou. Nemusím řešit, jestli je moc světlá nebo moc tmavá. Hlíny jsou furt stejné, liší se jen odstínem podle místa, odkud je. Zjistil jsem, že mi to pomáhá v mém konceptu. Rozdíl by se dal přirovnat k černobílé a barevné fotce. V černobílé je jasné, o co jde, je konceptuální. Kdežto barevná je taková póvl, kýčovitá. Lidé se postupně vrací k černobílé fotce. Hlína je něco podobného. Používám bílou barvu a hlínu. Nemusím přemýšlet jak, ale proč. A navíc je to levný.

Kolik odstínů má hlína? 

Mluvím o obdobích podle pěti míst, kde jsem žil: kde jsem bydlel, tam jsem bral hlínu. V Rousínově je tmavá, v Kuřimi zase nebyla skoro žádná. Zpětně by tak mohli podle rozborů hlíny zjišťovat, jestli jsem obraz vytvořil v době, když jsem žil v Kuřimi nebo v Rousínově. Picasso měl taky několik období – růžový a tak. Tak já mám taky, kuřimský.

Pohled do výstavy Mariana Pally Malé nekonečno instalované v brněnské Fait Gallery, foto: Fait Gallery – Martin Polák

Jak dlouho vydrží hliněné obrazy?

Mnohem déle než olejové, mám to vyzkoušeno. Dostal jsem od známého olejový obraz a nechal ho venku. Vedle jsem měl obraz svůj, hliněný. Olej byl do dvou let popraskaný. Můj tam byl sedm let, akorát ho prorostl břečťan, ale nepraskl. 

Necítíte se malbou hlínou, která je pro vaši tvorbu příznačná, svázaný? Už byste to ani nemohl změnit, i kdybyste chtěl… nikdo by nepoznal, že je to Palla? 

Ale, u mě to pozná každej. U mě by to poznali, i kdybych maloval barvou.

Nepřijde tedy vaše barevné období? 

Nepřijde, teď už se nic nemění. Teď už se v tom jen rochním.

Je výstava ve Fait Gallery vaší retrospektivou?

Pár věcí tady chybí, ne kusů, ale směrů, řekl bych. Ale když jsem to jednou slíbil, tak už jsem do toho nemluvil. Je to od těch nejstarších po ty nejnovější.

Spolupracujete rád s kurátory? 

Vůbec jim do toho nekecám, jsem línej. Víta Havránka jsem si vybral. Ale bylo dobré, že s Denisou (Kujelovou – pozn. red.) se hádali. A já jsem byl mezi nim ten klidný. Přišel jsem a řekl: Tyhle dva obrazy nic, ty jdou do skladu. Ale zasahoval jsem do toho minimálně. Něco jsem vyhodil. Nic jsem nepřidal.

Jak vypadá vaše tvoření z každodenního pohledu? Ráno vstanete a do večera máte hotový jeden obraz?

Nechávám to plavat. Podle toho, jak se mi chce. V průměru namaluju pět až osm obrazů za měsíc. Když mám obraz vymyšlený, mám ho hotový za deset minut. Ale to mě až tak nebaví. Spíš to dělám tak, že si obraz vymyslím, rozdělám – a pak o něm přemýšlím, třeba čtrnáct dnů. A potom to tak za dvě vteřiny dokončím. Většinou potřebuju mít rozdělanej obraz, abych mohl přemýšlet. Používám jedinou technickou věc: když mám obraz rozdělaný, vyfotím si ho iPadem a pak si zkouším proporcionálně různé věci. Nemusím to tolik přemalovávat jako dřív. Ale stejně je u některých obrazů na sobě pět vrstev. A já hlavně potřebuju dělat rukama, být špinavej.

Máte mezi částmi svého těla nějakou oblíbenou, kterou jako náhradu za štětec používáte obzvlášť rád?

Ideální je malíček pravé ruky. Ale udělal jsem i pár obrazů nosem, loktem, kolenem. Maloval jsem i zadkem. Pupkem. Ale ušima ne. To nejde. Vlastně když nad tím teď přemýšlím, asi by to šlo.

Dělá vám větší radost vyjadřování gestem nebo slovem?

Mám to dohromady, dělám teď i keramiku. Během léta jsem na dvoře, mám před sebou počítač, kde mám rozdělané nějaké texty. Potom tam mám rozdělané plátno. A za rohem mám hrnčířský kruh. Chvíli píšu, pak koukám na obraz, když mě nic nenapadne, jdu si vedle udělat hrníček. Takhle trávím třeba celé léto. V zimě odpadá ta keramika. Takže sedím u knihy a koukám na rozdělaný obraz. To je úplně ideální situace.

Marian Palla ve své výstavě Malé nekonečno instalované v brněnské Fait Gallery, foto: Petra Fujdlová

Jak a kdy jste rozhodl pro umění?

Když jsem se rozhodoval, čím budu, dělal jsem muziku, hrál jsem na basu v opeře. Za komoušů mi vyšlo, že nejlepší bude být muzikant, tím se živit a pak si dělat, co chci. Když chce člověk být dobrý v umění, je výhodné být rentiér anebo se živit něčím, co vám poskytne spoustu času. Něco, kam nemusíte osm hodin chodit. Hraní v opeře bylo ideální. Měl jsem tři dny hraní a dva dny volna. Já jsem asi tak patnáct let života hrál v opeře a patnáct let sem učil v Brně na FaVU. Bylo mi čtyřicet, přišel za mnou Dalibor Chatrný, já prodal basu, protože mě děsilo, že bych ještě další roky hrál na basu Prodanku, to už se mi nechtělo. Tak jsem šel učit.

Co namítáte, když vám někdo poví, že to, co děláte, žádné umění není?

Já vám to pošeptám, aby to nikdo neslyšel: Mně je to úplně jedno, jestli si o tom lidi pomyslí, že to není umění. Člověk musí bejt takhle svobodnej. Důležitá věc: na poznámku, že to bych uměl taky! je třeba odpovědět tak proč jste to neudělal?. Kdyby to dotyčnej uměl, tak by se tak blbě neptal, a už by to dávno dělal.

Mohl byste na závěr zmínit, o čem jsme mluvili před začátkem rozhovoru, že byste byl pro zrušení filmu… 

Vždycky, když jsem šel z kina, jsem měl pocit, že mi někdo ukradl dvě hodiny života. Čím byl ten film lepší, tím jsem byl naštvanější, protože mě víc vysál a přitáhl. Když byl blbej, tak jsem si ho tak v duchu komentoval a byl jsem sám se sebou. Podobně si můžu pustit hudbu nebo audioslovo, vnímám to jako audiovlny a přemýšlím si o něčem jiným. To je někdy dokonce lepší než hudba, když je tam dobrý hlas. Sem tam se zaposlouchám a pak se zase zamyslím. Toto všechno film nedovolí. Ten člověka znásilňuje a okupuje silou.

Marian Palla ve své výstavě Malé nekonečno instalované v brněnské Fait Gallery, foto: Petra Fujdlová