Ani šok, ani trauma: Proč číst debut Doroty Ambrožové Poslední léto

ilustrační snímek dívky zezadu
Hana je zranitelnější, než působí… Ilustrační snímek, foto: Pixabay – Surprising SnapShots

Asi není třeba zdůrazňovat, že debutanti a debutantky to na české literární scéně – ostatně tak jako na kterékoli jiné – nemají jednoduché. Pokud nepřinášejí společensky ožehavé téma, případně pokud se shodou náhod či okolností nedočkají neobvyklé literárně-kritické či čtenářské pozornosti, není vyloučené, že i když napíšou mimořádný text, jejich prvotina zcela zapadne. Dorota Ambrožová (* 1994) má výchozí pozici ještě o něco horší.

Její debut, dvousetstránková novela Poslední léto, je totiž od prvních stran sice stylisticky suverénní, zároveň však vzbuzuje mírné pochyby. Jednak proto, že člověk jen trochu znalý zdejší prozaické produkce posledních let nabude dojmu, že něco podobného už četl mnohokrát, jednak proto, že se zpočátku zdá, že kniha vlastně nemá téma, příběh, že běží o nekoordinovaný konfesní proud zprvu patnáctileté Hany.

Hana je zamilovaná do doktora, který je o osmnáct let starší. Lékař žije ve vedlejším domě s partnerkou a malým synem. Hana navštěvuje školu, která ji štve, má trable s matkou, s otcem takřka nekomunikuje, obléká se extravagantně, okolí ji musí vnímat jako netečnou či přehlíživou – prostě typ hrdinky, kterých jsme si už v české próze užili dost. Anotace knihy láká na lolitovský motiv. A skutečně, Hana se vlivem okolností postupně s doktorem sbližuje víc, než by bylo záhodno. Velkou předností textu je, že téma nepodává šokujícím způsobem, a především to, že vyprávění nestojí pouze na něm.

Dorota Ambrožová „Cítím se přesně tak, jak mě Honza vyfotil,“ napsala Dorota Ambrožová na svůj facebookový profil v příspěvku, v němž minulý měsíc oznámila vydání své knihy. „Ale navzdory rozporuplným pocitům jsem se rozhodla poslat ji do světa důstojně, s hlavou vztyčenou a 7. května ji pokřtíme v Divadle na cucky.“ Zdroj: Facebook Doroty Ambrožové

Dorota Ambrožová (* 1994)

Pochází z Olomouce. Kde také žije a pracuje. Vystudovala Rozhlasovou a televizní dramaturgii a scenáristiku na JAMU v Brně. Kromě autorské tvorby se věnuje kulturní publicistice. Moderuje kulturní podcast Promluv do ní, jako dokumentaristka pracuje pro Paměť národa, spolupracuje s platformou Kreativní Česko. Je vdaná, má dvě děti.

Pokud bychom neměli k ruce anotaci, nejspíš by na nás neadekvátnost poměru nepoměru mezi starším mužem a dívkou pořádně dolehla až ve chvíli, kdy sledujeme, jak lékař v podstatě nezáměrně a bez zlého úmyslu svými gesty, slovy a rozhodnutími vypravěčku zraňuje – z velké části proto, že si neuvědomuje značný věkový rozdíl mezi nimi, kvůli němuž mají rozdílné životní zkušenosti. A tak je to v Posledním létě s mnohým: autorka si pečlivě připravuje půdu, aby na nás posléze Haniny prožitky dolehly o to tíživěji a tísnivěji. Na jednom místě ostatně vypravěčka konstatuje: „Evidentně nemá [doktor] ani zdání o tom, jak mi je (…) Takhle se mnou lidé jednají, protože vypadám, že všechno vydržím, ničím se netrápím.“

Podobně nepůsobí vypravěčka jen na ostatní postavy prózy. I my můžeme během četby nabýt dojem, že je Hana protřelá, ne-li cynická, a že po ní rány od života sjíždějí jako déšť po okenní tabulce. Jenomže tak to není a Dorota Ambrožová si zaslouží ocenění za to, jak suverénně se zranitelností své hrdinky pracuje. Díky tomu je Hana, již sledujeme až do jejích devatenácti let, nejen důvěryhodná, také se po nějaké době přistihneme, že jí držíme palce a spolu s ní prožíváme vše, čím prochází. Její milostnou kličkovanou se starším spolužákem posedlým knihami, jenž odjede studovat do ciziny. Její pokusy rovněž se dostat na studia do zahraničí. Její ambivalentní vztah s matkou. I její výtvarné ambice.

Obálka románu Poslední léto Poněkud nijaká obálka debutu Doroty Ambrožové. Ale nenechte se jí zmást, natož odradit… Repro: Euromedia Group – Listen

Dorota Ambrožová: Poslední léto

Listen, Praha 2024, 216 stran, doporučená cena 299 korun.

Vypravěčku pozorujeme v životní etapě, kdy nemá kontrolu nad přítomností ani budoucností, takže o jejich utváření nezřídka ztrácí zájem. Sama tvrdí: „Připadá mi, že se pořád jenom něco blíží. Nějaké milníky. Vánoce, prázdniny, přijímačky na vysokou školu. Žiju od důležitého momentu, který mě vůbec nezajímá, k jinému, který mě zajímá ještě míň.“ Do zásadních kroků je Hana obvykle spíš dotlačena okolnostmi, než aby držela otěže vlastního životaběhu. Zvykli jsme si v české literatuře na to, že takové nastavení hrdinky bývá zapříčiněno zasutým traumatem z minulosti, které během četby odkrýváme.

Dorota Ambrožová podobné psychologizující berličky nepotřebuje. Je nadmíru přesvědčivá i bez toho. A to nejen v jemném odkrývání nitra hlavní postavy, ale i v tom, jak konstruuje scény, které si člověk pamatuje dlouho po dočtení. O Posledním létě by se mělo mluvit. Tak precizní, a přitom neokázalý debut v české literatuře dlouho nebyl – a i mimo kategorie prvotin je to v tuzemském kontextu próza výjimečná.

Související